Výlet z Výšinky přes Dubový Dvůr do Dvora - v létě na kole, v zimě na běžkách

Redakce / 2.06.2016, Královédvorsko

Dvoráci mají oblíbenou výletní hospůdku - „U Silvera”. Krásná historická chalupa u potoka tvoří vlastně centrum Záboří, části poměrně rozlehlé obce Vítězná. Hospůdka je přesně v polovině vyhlášené běžkařské i cyklistické trasy z Výšinky do Dvora - přes kouzelné místo zvané Dubový Dvůr. Tenhle výlet je povinný nejen pro všechny, kdo se do Dvora a okolí přistěhovali - jedná se o takové starousedlické courání krajem. A je výhra si s sebou nějakého starousedlíka vzít s sebou.

Trasa je dlouhá zhruba 10 km a velmi příjemné je převýšení - ovšem směrem z 553 m. n. m. do 293 m. n. m., ale můžete si ji dle svých fyzických sil a okouzlení krajem prodloužit - zejména v létě na kole si zde můžete vybrat z několika terénně příznivějších cyklotras, který tenhle kousek malebných lesů okolo Dvora křižují.

Na běžkách se cesta vybírá dle sjízdnosti - a je určitě lepší si ji poprvé projet s někým zkušeným, protože v zimě se zde mezi kopečky krásně bloudí.

Přes výchozí bod - Výšinku - vede hlavní silnice do Trutnova, takže se na toto výchozí místo poměrně snadno ze Dvora dostanete autobusem nebo vás sem někdo pomůže vyvézt :-) Je však možné, že se tento popisovaný úsek přes Dubový Dvůr stane jen vaším závěrečným na výletě třeba z Liščí hory nebo Dolců u Trutnova.

Všechna jmenovaná místa mají na trase svůj velký význam:

Výšinka

Výšinka je část obce Hajnice, položená poměrně vysoko nad Dvorem - zhruba 560 m. n. m. To se projevuje hlavně v zimě, kdy zde sněží, když ve Dvoře ještě prší. Zkrátka je to o krok blíže/výše ke Krkonoším.

Dubový Dvůr

Dubový Dvůr je místo, kde se zastavil čas. Nevede sem žádná kloudná silnice, proto ani nedoporučujeme sem jezdit autem. Cesty jsou polní, kamenité, a to vlastně platí o všech cestách z Výšinky do Záboří. Takže nečekejte pohodlnou stezku, podobnou černým zdrcadlům okolo jezer v Německu. Odměnou vám však bude návrat o století zpátky - cesta vede kolem roubených chalup, přes zapomenutá údolí s výhledem na Podkrkonoší.

Dovolím si zde převzít text o Dubovém Dvoru od stránek věnovaných Geocachingu. „Dubový Dvůr, místními nazývaný prostě „Dubák“, jezajímavé místo, kde se jakoby zastavil čas. Dodnes sem nevede pořádná silnice, jen kamenité a prašné cesty, vinoucí se mezi lesy a pastvinami. Roubené i zděné chalupy, jejichž klid nenarušily žádné novostavby ani výdobytky moderní civilizace, dodávají podhorské osadě to pravé kouzlo.

Dubový Dvůr vznikl pod názvem Eichelhof v době německé kolonizace Podkrkonoší, podobně jako většina sídel v Lese Království. Pro založení osady si obyvatelé vybrali drobnou terénní sníženinu na náhorní plošině Kocléřovského hřbetu. Osadu vybudovali na zajímavém, přibližně trojúhelníkovitém půdorysu, široce obepínajícím prameniště Mlýnského potoka, v současnosti zatopeném rybníkem.

Po druhé světové válce neminul Dubový Dvůr osud většiny sídel v Sudetech. Němečtí obyvatelé byli vystěhováni a jejich chalupy se změnily na rekreační objekty. Naštěstí chalupáři Dubový Dvůr zachránili před zánikem. S původními obyvateli však odešla víra a vztah k odkazu předků, a tak kaplička u hráze rybníka, na rozdíl od chalup, začala postupně chátrat. Na svou záchranu musela počkat až do roku 2011, kdy se její opravy chopila parta nadšenců okolo Patrika Krále s podporou obce Hajnice, pod níž dnes Dubový Dvůr administrativně spadá.

Mimochodem, víte, že Dubový Dvůr byl již za první republiky oblíbeným turistickým cílem, a to hlavně v zimě? Dneska bychom řekli, že jdeme na běžky, tehdy tomu říkali „courání“. Vydávali se sem výletníci především ze Dvora Králové. Nejdříve museli dojít pěšky do tehdy samostatné vsi České Podhradí (dnešní královédvorské čtvrti Podharť) a následně projít lesem, zvaným Harta. A nad lesem pro ně začal úplně nový svět. Jednak výrazně přibylo sněhu a hlavně: převažující čeština z okolí Dvora přešla do téměř výhradní němčiny. Nad Hartou lyžníci nasadili dlouhé jasanové ski, do rukou uchopili hole z lískových prutů a už si to bílou stopou šlapali k „Vídeňský bábě“. Těm, jimž už výšlap stačil, se známý lokál v Neu Söberle (Novém Záboří) stal jejich konečnou stanicí. Většina lyžníků však pokračovala dál zvlněnou krajinou s krásnými výhledy na Zvičinu, Liščí horu, Vraní hory i majestátné Krkonoše. Bílými pláněmi došli k malebnému Eichelhofu (Dubovému Dvoru). Po návštěvě osady či jen po krátké zastávce v závětří kapličky sjížděli do údolí k Liškárně, kde v té době byla kožešinová liščí farma. Courání se pak většinou zakončovalo v dnes již zaniklém hostinci Waldschenck, který stával u silnice, spojující Kocléřov s Pilníkovem. Z vyhřátého šenku s vyhlášenou německou kuchyní se jen těžko odcházelo. Není divu, že zpátky do Dvora se mnohdy vracelo až za svitu měsíce..."

Záboří

Záboří není jen jedno místo - rozkládá se spolu s dalšími obcemi (Nové Záboří, Červená Výšinka, Čtyři Domy a Jánská studánka) na hranici červených

h hlín a pískovcových údolí - je protkáno cestami spojujícími samoty mezi Hajnicí a Dvorem v Lese Království. Až do druhé světové války bylo Záboří osídleno téměř výhradně německým obyvatelstvem. Samotné Záboří (475 m. n. m.) leží na Zábořském potoce a zázemí pro svojí řezbářskou dílnu zde našel v roce 1895 Antonín Anders. U potoka v obci je kamenný kříž v pozadí se schátralou budovou bývalé školy. Nechybí ani vysvěcená kaplička.