Textilní minulost Dvora Králové ještě žije. V dílně pana Bartoše a Pluchy byl redaktor Deníku.

Posadí se za stolek, vybere ze zásoby unikátních nástrojů a pustí se do práce. Milan Bartoš, který v říjnu od Dvora Králové obdržel Cenu města za celoživotní dílo, je vzorkorytec. Zhotovuje tradiční dřevěné formy pro textilní průmysl.

„Připravujeme a rekonstruujeme textilní vzory. Vzorkorytectví je zaměřené na modrotiskové formy. Dříve, než se rozjel strojový tisk, běžně se u nás tyto dřevěné formy používaly. Teď už je to spíše výjimka," vysvětluje Milan Bartoš. „Z tiskárny k nám přijde poničený díl, vodou je obvykle celý rozpuštěný a různé dílce z něho odpadávají. My tento vzor překreslíme a díky speciálním dlátům přenášíme na nové bloky hruškového dřeva. To je pro tyhle výrobky ideální," objasňuje smysl své práce.

Jedinečná dílna

Pracuje ve výjimečně vybavené dílně. Tu Milan Bartoš, stejně jako celé řemeslo, převzal po smrti dědečka Josefa Vlka v roce 1972. Stav dílny zakonzervoval, proto se člověk při vstupu do ní vrátí o půl století nazpátek. A strne úžasem. Dobové nástroje, pomůcky, přípravky, ale i dekorace jako hodiny či fotografie. Příchozího uchvátí vlastně všechno.

"Dílna po mém dědovi je pro řemeslo perfektně zařízená. Je tu všechno, co potřebuji. Jednotlivá dláta vyráběl kdysi strýc, mnohá z nich jsem dosud nemusel ještě ani brousit. Proto říkám, že nejen samurajské meče mohou zaujmout, i v Čechách pracovali s ocelí šikovní lidé," směje se Milan Bartoš. Ostatně, textilní a tiskařská tradice má v Bartošově rodině obrovskou tradici. Sahá až k počátku 19. století, kdy ve Dvoře Králové začala vznikat první barvírna.

40 let s parťákem

Bartoš v dílně sám dlouho nezůstal. Už po třech letech jejího vedení získal parťáka, když ke spolupráci přizval vyučeného seřizovače textilních strojů Jaroslava Pluchu. Ten po úrazu hledal zaměstnání a jako nadšený řezbář se nakonec usadil v královédvorské dílně.

„Ta dílna a její vybavení, to je úžasné. Bez různých zařízení, které tu Milan má, bychom vůbec nemohli dělat. Jsou opravdu jedinečná," pochvaluje si Jaroslav Plucha. „Každý nástroj má třeba určitý oblouček, jiný profil, některé dláto je rovné, jiné zase kulaté, jiné kulaté méně. Musíme správně vybrat. Těch nástrojů jsou tu na stovky," přibližuje Milan Bartoš. Dílnou tak běžně zní z němčiny počeštěné názvy jako feltyrajzka, šprejkajzka a další. Všechny označují speciální typy dlát.

K dispozici tu řemeslníci mají ale i mohutnější stroje, třeba na válcovačku na plech, soustruh či protahovací stůl na úpravu drátů. Po letech stále pracují přesně, při jejich používání člověk okusí kus historie.

Sehraná dvojice je po čtyřiceti letech poslední v oboru. Nikdo jiný se vzorkorytectví v tuzemsku už nevěnuje.

„Zakázky jsme si rozdělili. Už v 70. letech jich ale nebylo mnoho. Na procvičení a na to, abychom si řemeslo připomínali, to stačilo. Ale museli jsme si hledat i jiná zaměstnání, abychom se uživili," přiznávají společně.

Malá Tiba

Zálibu v profesi získával Milan Bartoš už od páté třídy. „Kradl jsem dědovi z pod ponku nářadí, byla to taková naše hra. Podědil jsem zručnost, takže jsem se poté vyučil v Tibě na mědirytce, což je podobný obor," vzpomíná. Po krachu Tiby začal definitivně pracovat v dílně po dědečkovi, byl na volné noze.

Už je to více než čtyřicet let, kdy Bartoš s Pluchou začali spolupracovat. V současné době jsou čím dál častěji také zváni k tomu, aby seznamovali veřejnost se svým jedinečným uměním. Jezdí na řemeslné trhy, do škol i na semináře.

„Když nás někdo pozve, rádi lidem ukážeme, jak pracujeme. Taková různá tiskátka se líbí hlavně dětem," těší Milana Bartoše, který letos oslavil 65. narozeniny. Všeobecného úpadku textilního průmyslu u nás hodně lituje. „Tehdy to byla poctivá práce, dneska ty čínské výrobky nestojí za nic. To všichni ví," mrzí ho. „Hrajeme si teď alespoň na malou Tibu se sousedy. Doulíkovi nám dělají kreslírnu, my jsme jako řezbárna a tiskárny máme hned dvě," směje se.

Konec muzea textilu?

Bartoš s Pluchou také v minulých letech otevřeli modrotiskovou expozici v Rentzově muzeu barokního tisku v Kuksu. O to víc nyní litují plánovaného konce muzea textilu v České Skalici.

„Textiláctví je ve Dvoře stále zažité. Kam ukážu prstem, tam najdu textiláka. Konec tohoto muzea by ale byla obrovská škoda. Je tam všechno, všechny styly od batikování po vosk," lituje Milan Bartoš. „Teď není jasné financování muzea a exponáty by měly přijít do depozitáře. To by opravdu bylo nešťastné řešení. Dvůr Králové byl považován za takový malý Manchester, myslím, že tradici tohoto muzea bychom měli alespoň v regionu zachovat," vyzývá k jednání.