Královédvoračka založila v Aucklandu českou školu. Funguje jako hnízdo české kultury.

FOTOGALERIE - Česká škola v Aucklandu

a další

Zobrazit zmenšené náhledy VŠECH fotografií

Na Nový Zéland jsi letěla za svým přítelem, který tam již pobýval. Jaké byly začátky?

Nejdůležitější pro mě bylo pracovní povolení, které jsem si musela sama oběhat. Určitě mi pomohla moje znalost angličtiny, i když i já mám občas problém tamní angličtině bez problémů porozumět. Bohužel mám těžko uplatnitelné vzdělání na Novém Zélandu - vystudovala jsem češtinu a angličtinu na filozofické fakultě v Olomouci. Fakulta slovanských studií na tamní univerzitě ještě není :-) Pracovní povolení jsem však nakonec získala díky kamarádce v oboru, ve kterém jsem pracovala již v Praze – v menším nakladatelství. 

Tvůj titul z vysoké školy ti umožňuje učit v Čechách na 3. stupni, využila jsi toho u nás? 

Pracovala jsem jako redaktorka a editorka a pak jsem nějaký čas učila na základce ve Strančicích. 

Co tě vedlo k otevření české školy? Tvoje děti, které se narodily na Novém Zélandě, nejsou ještě ani v předškolním věku.

Setkávala jsem se s lidmi z tamní české komunity a viděla, co řeší. Jejich děti, jakmile začnou chodit na NZ do školky a školy, tak začnou přirozeně češtinu vytěsňovat, i když jsou třeba z plně české rodiny. Nejsou potom schopné navázat kvalitní komunikaci v češtině se svými příbuznými v Čechách - třeba s prarodiči přes Skype. Pokud jezdí pravidelně do Čech, tak se čeština v hlavě drží a na povel naskočí, ale jakmile sklouznou do angličtiny i rodiče, tak je těžké si češtinu udržet. 

Jaké je řešení? 

Nejdříve jsem doučovala 5 dětí český jazyk u mě doma. Potom jsem zjistila, že existuje síť českých škol bez hranic, které působí na mnoha místech ve světě, a jejich aktivity mně inspirovaly k tomu zkusit to i v Aucklandu. Společně s jednou kamarádkou, která studovala také angličtinu v Olomouci, jsme zahájily provoz víkendové české školy - každých 14 dnů v neděli odpoledne. Myšlenka a poptávka po výuce češtiny už v Aucklandu byla - jen nebyli lidi. 

Co je to česká škola bez hranic? 

Je to spolek sdružující školy s výukou českého jazyka a českých reálií za hranicemi ČR. Jsou po celém světě. Nevýhodou je, že školy, které k jejich síti patří, musejí splnit spoustu formálních podmínek. My fungujeme podobně jako tyto školy a v mnohém se od nich učíme, ale nejsme součástí této sítě. Spolupracujeme ale s dalšími školami na Zélandě a v Austrálii a zapojujeme se do společných akcí – v roce 2014 jsem byla na konferenci českých škol v Melbourne, což bylo velmi inspirativní, zdroj spousty nápadů a informací. Letos v listopadu se chystá konference v Sydney. Děláme i společné projekty - třeba putování s Birlibánem. Tato dětská kniha od Eduarda Petišky putovala od jedné české školy ke druhé a spolu s ní i desky s výsledky literární a výtvarné činnosti dětí na téma knihy. 

Jak vlastně takové založení školy na Novém Zélandu probíhá a z čeho žijete?

Začínaly jsme pod českým klubem v Aucklandu, což je společnost, která organizuje akce pro Čechy - třeba zimní bál v červenci, letní Gulášpárty v lednu nebo opékání čuníka u Slávka na farmě (nejstarší Čech žijící v Aucklandu). Od roku 2014 funguje škola jako samostatná neziskovka. První dva roky jsme do toho dávaly vlastní čas i prostředky - když se něco začíná, vždy se investuje. Nyní již žádáme o dotace ministerstvo zahraničních věcí, tedy to české, které je schvaluje granty českým krajanským spolkům. Dostáváme tedy peníze na nájem, pomůcky i platy učitelek. Je to malá částka, zejména po přepočtu na novozélandskou měnu, ale snažíme se, abychom to netáhly ze svého. Kromě toho vybíráme i menší příspěvky od rodičů. 

Jak výuka ve vaší české škole probíhá?

Děti máme rozdělené na 2 skupiny - já mám školáky, kolegyně Zuzka předškoláky. Školáci mají slabikář a učí se číst česky, s pomocí českých slabikářů, a probíráme tematické okruhy z prvouky. K výuce využívám skvělé logopedické knížky od Ester Staré a potom spoustu materiálů, pracovních listů, které objevím na internetu. Předškoláci jedou říkanky, písničky, různé hry.  

Máte vlastní prostory nebo učíte doma?

Nyní již máme 22 dětí, včetně slovenských, protože slovenský klub tam nefunguje. Potřebujeme tedy větší prostor. Nejdříve jsme měly pronajatou komunitní halu, které se tam nabízejí v rámci komunitních center. Začaly jsme s výběrem formou pokus - omyl. Vystřídaly jsme 3 komunitní haly dle dojezdové vzdálenosti pro děti. Nyní už rok spolupracujeme s aucklandskou univerzitou, s pedagogickou fakultou. A to díky profesorovi Marku Tesařovi, který tam působí už 12 let v oblasti předškolního vzděláním. Máme tam k dispozici dvě učebny i s technickým zázemím. Můžeme tak děti rozdělit dle věku - docházejí k nám děti od 2,5 do 12 let. Dokonce jsme dostaly i grant od univerzity na „hnízdo české kultury”. 

To zní moc hezky. Co je cílem?

Udržujeme české tradice - náš Mikuláš a Velikonoce jsou zde i mezi „kiwáky” (obyvatel Nového Zélandu) velmi oblíbené. Klasický český táborák na Novém Zélandu bohužel neuděláme – ve městech se nesmí rozdělávat oheň a neseženou se ani buřtíky. Ale českou zabijačku už jsme měli taky. 

Organizujeme i různé jednorázové akce - minulý rok k nám přijeli i loutkáři z Jaroměře - manželé Libuška a Roman Bauerovi. Měli turné po Austrálii a kontaktovali nás, jestli nemáme zájem o vystoupení. V rámci jejich představení probíhal i worskhop, vyráběli jsme loutky z PET lahví - to bylo moc hezké odpoledne. Pustily jsme se i do většího projektu. Do Austrálie přijel Kuhnův dětský sbor a my jsme ho chtěly natáhnout i do Auklandu jako top českou kulturu. Věděly jsme, že mají koncert ve Wellingtonu, tak jsme kontaktovaly produkční a celý sbor nakonec skutečně na konci října přijel. Organizace koncertu byl vcelku masakr - ubytování a strava pro 40 lidí, propagace, aby v tom kostele nehrály jen pro nás. Týden před koncertem jsme měly prodáno 5 lístků. To je ta česká mentalita - každý vás podporuje, že přijde, že to bude super, udělejte to a potom to vypadalo, že nikdo nepřijde. Stres to byl obrovský. Tak jsme to rozhlásily se vší parádou mezi kiwáky, a nakonec to dopadlo úžasně, všichni byli nadšení, včetně honorárního konzula, který taky přišel. O cestě sboru po Austrálii a Novém Zélandě byl v televizi, na programu ČT Art, odvysílán dokument, kde je rozhovor i s námi. Dokument stojí za zhlédnutí. 

Je to tedy práce, která tě nyní živí, ačkoliv probíhá jen jedno odpoledne každé dva týdny? 

Ne, tohle není na uživení. Ale jsem teď na mateřské (dvě děti ve věku 9 měsíců a 3 roky), ale příspěvky tam nefungují jako u nás. Nějaké peníze podobné zdejší mateřské se tam pobírají 14 týdnů. Proto tam fungují soukromá předškolní zařízení v podobě early-childhood-centers (pre-schools) od 0 do 5 let, kam děti chodí třeba už od roku věku. Existují i státní kindergartens, jsou levnější, některé i zadarmo, v předškolním vzdělání jsou tam obrovské rozdíly. 

Školáci již navštěvují novozélandské základní školy. Jak tam probíhá výuka a v čem se liší od těch našich?

Do školy se nastupuje v 5 letech, bez ohledu na to, jestli mají děti narozeniny v červnu nebo prosinci, prostě pátými narozeninami nastupují do tzv. nultého ročníku kdykoliv během školního roku. Ten začíná v únoru a je rozdělen na čtvrtletí, vždy po ukončení čtvrtletí jsou 14 dnů prázdniny. Hlavní prázdniny začínají před Vánocemi (kolem 18. prosince) a trvají do konce ledna.

První stupeň je pro děti hra - nemají rozdělené učivo na předměty jako u nás. Mají jen angličtinu, matematiku, science (věda) a potom praktické předměty. Je jen na škole, jak je pojme – probírají většinou celé čtvrtletí určité téma a to se prolíná všemi předměty. Naučí se tak skutečně praktické věci. Na druhém stupni si mohou vybrat kromě základních předmětů další dle svého zájmu - kuchařina, řezbářství, počítače, ekologie atd.

Školní jídelny jsou takové české unikum, takže předpokládám, že kiwáci si nosí obědy z domova. 

Jasně. Výuka probíhá od 8:30 do 15 hod. a děti si samy o přestávce na oběd musí poradit, v tomto případě vyndat svačinu z tašky a najíst se. Obecně se tam děti učí samostatnosti, prezentovat samy sebe, samy se učit. Nikdo je nekontroluje, známky neznají - mají jen slovní hodnocení a testy buď projdou, nebo neprojdou (passed, failed). Rodičáky se konají jednou za čtvrt roku formou individuálních konzultací rodičů s učitelem, aby byla nějaká zpětná vazba. Nároky se však hodně zvyšují s vyšším stupněm vzdělávání - tím mám na mysli střední školy a univerzity. Ale děcka to zvládají lépe než u nás, chápou ty vyšší nároky a výsledky novozélandských studenů středních a vysokých škol jsou porovnatelné se zbytkem světa. 

Ve třídách děti sedí v lavicích?

Ne, tam se děti po třídě spíše pohybují, než aby seděly. Nemají lavice, ale jen třeba 3 stolečky, u kterých dokola pracují. 

Je velký rozdíl v kvalitě výuky v jednotlivých školách?

Spádovost je tam hlavním kritériem dělení dětí do škol a lidé se třeba v Aucklandu stěhují podle toho, aby jejich děti chodily do spádové školy, která jim vyhovuje. Soukromé školy tam sice fungují, ale jsou hodně drahé a skutečně málokdo si je může dovolit. Domácí vzdělání tam určitě existuje, ale bohužel o tom moc nevím. 

Jaké jsou teď tvé plány s českou školou, ale i pracovní? Budeš si hledat práci?

Přemýšlím i o vyučování češtiny pro dospělé - většinou mají zájem tatínkové, kteří k nám o víkendu zajdou se svými dětmi.  Až se vrátím, tak si budu hledat práci na částečný úvazek. Děti budou už na víc dní ve školce - starší Elli tam byla od 1,5 roku a byla moc spokojená. Mladšímu Dannymu bude v září rok, tak už taky bude moci brzy vplout mezi školkové děti. Stačí třeba i dvě dopoledne v týdnu, vlastně je to takové to hlídání místo babičky, kterou tam nemáme. Práci si chci najít ve školství, třeba role asistenta učitele by se mi líbila, nebo práce manažera pro mezinárodní studenty na středních školách. 

Děkuji za rozhovor.

Kateřina Sekyrková